Když umírá básník, přítelkyně pláčí
a v čerň smutku halí vábničky svých vnad,
duše rozdírají si pak o bodláčí
vzpomínek, jak krásně uměl milovat.

Ale když je pohřben, brzy v zapomnění
upadá ten, kdo znal lásku rozdávat,
vždyť půvabné Múzy živých víc si cení,
mrtví sklízejí zas jen nezájmu chlad...

Nejsem velký básník, ambice mám skromné,
do veršů svých zkouším kousek srdce dát,
nečekám, že někdo bude plakat pro mne,
až přijde čas před Posledním soudem stát.

Do básní svých vkládám lásku s něhou pouze,
milé pousmání nechám rozkvétat,
ani nepřemýšlím nad tím nějak dlouze
a co na srdci mám, o tom chtěl bych psát.

Tuším, že svět kolem nevděčným být zdá se,
už jsem se s tím smířil, netrápím se dál,
schopnost vnímat to, co vzkvétá v plné kráse,
to je odkaz, který předat bych si přál!